Když se lovec stane ochráncem: Kolumbijští rybáři mění svůj vztah k žralokům
Na severním cípu Kolumbie se odehrává příběh, který ukazuje, že ochrana žraloků nemusí vždy začínat zákazem. Někdy začíná u člověka, který je celý život lovil.
Na samém severu Jižní Ameriky, v kolumbijské oblasti La Guajira, se poušť setkává s Karibským mořem. Právě tady leží Punta Gallinas, odlehlé území obývané komunitou Wayuu, jejíž život je po generace pevně spojen s oceánem. Moře zde není jen krajinou kolem domovů. Je zdrojem potravy, práce i příjmu a rybolov je součástí tradice, která se předává z rodičů na děti. V některých rodinách je přitom žraločí maso stále důležitým zdrojem bílkovin. A právě proto je příběh, který se zde v posledních letech odehrává, tak důležitý. Někteří rybáři, kteří dříve žraloky cíleně lovili, dnes pomáhají s jejich výzkumem a ochranou.
Jedním z nich je šestačtyřicetiletý Wilfrido Arends, kterému místní říkají Caracas. Na moře začal chodit už v devíti letech. Od svých prarodičů se učil, jak rybařit, jak pracovat se sítěmi a jak lovit žraloky. Nebylo to tehdy nic neobvyklého. Lov žraloků byl součástí místního způsobu života a obchod s jejich masem a ploutvemi poskytoval některým rodinám peníze na palivo, sítě, háčky a další věci potřebné k pokračování v rybolovu. Arends později pochopil, že pokud bude tento tlak pokračovat bez omezení, může místní populace žraloků dopadnout podobně jako mořské želvy, které podle místních obyvatel z oblasti postupně mizely v důsledku nadměrné spotřeby. „Co se stalo želvám, nechceme, aby se stalo žralokům,“ vysvětluje.
Kolumbie přitom už v roce 2021 přijala zákon zakazující cílený lov žraloků a rejnoků. V roce 2024 byla pravidla upravena tak, že za určitých podmínek zůstává povolen náhodný úlovek některých druhů. Jenže samotný zákaz nemůže vyřešit problém v komunitách, kde je žraločí maso součástí jídelníčku a kde lidé žijí v jedné z nejchudších a potravinově nejistých oblastí země. Pro některé rodiny proto nejde jednoduše říct: přestaňte lovit žraloky. Skutečná otázka zní: z čeho budeme žít a čím nakrmíme své děti?
Právě na tomto místě se do příběhu dostává Proyecto Puyuii, kolumbijská iniciativa zaměřená na ochranu žraloků. Její členové spolupracují přímo s rybáři Wayuu a snaží se spojit tradiční znalosti místních lidí s moderním mořským výzkumem. Vody kolem La Guajiry jsou totiž stále překvapivě málo prozkoumané. Vědci předpokládají, že se zde nachází vysoká rozmanitost žraloků a rejnoků, ale pro vytvoření skutečně účinných ochranných opatření stále chybí dostatek dat. Místní rybáři proto začali pomáhat s dokumentací úlovků, měřením žraloků a odebíráním vzorků ploutví. Každý zaznamenaný jedinec může přispět k lepšímu pochopení toho, jaké druhy zde žijí, kolik jich je a jaký tlak na ně rybolov vytváří.
Výzkum přitom odhaluje pozoruhodnou rozmanitost. V širší oblasti kolumbijského Karibiku bylo v dosavadních datech zaznamenáno 90 druhů žraloků a rejnoků, přičemž vědci sami upozorňují, že tento seznam není úplný. Přímo v okolí Punta Gallinas místní rybáři hlásí například žraloky tygří, hedvábné, černonosé i kriticky ohrožené kladivouny malooké. Právě lepší znalost místních populací může v budoucnu pomoci při nastavování udržitelných pravidel rybolovu, případně při vytváření ochranných oblastí.
Změna se ale neodehrává pouze v laboratořích a výzkumných záznamech. Mění se také způsob, jakým někteří rybáři pracují. Arends se například vzdal cíleného lovu žraloků pomocí dlouhých lovných šňůr a místo toho používá sítě. Rybáři v Punta Gallinas začali používat také sítě s většími oky, které mají menší pravděpodobnost zachycení mladých žraloků. Své sítě navíc umisťují dále od otevřeného moře, kde se žraloci častěji vyskytují. Pokud je žralok chycen náhodou a je stále živý, snaží se ho vypustit. Podle Arendse už přibližně 17 z odhadovaných 20 lodí v Punta Gallinas přestalo cíleně lovit žraloky.
Na první pohled může být číslo 17 z 20 jen statistika. Ve skutečnosti ale představuje obrovskou změnu v komunitě, kde byl lov žraloků po generace součástí tradice. Arends sám tuto změnu popisuje jako změnu „z lovce na ochránce“. A právě v tom spočívá možná největší síla celého projektu. Místní lidé nejsou pouze ti, kterým vědci říkají, co mají dělat. Sami se podílejí na pozorování, sběru dat a hledání způsobů, jak mohou lidé a žraloci sdílet stejný prostor.
Jenže v nedaleké Bahía Hondita je situace složitější. Tamní rybářská komunita je větší a mnoho lidí je na lovu žraloků stále ekonomicky závislých. Podle místních rybářů někteří stále používají háčky a dlouhé lovné šňůry, protože nemají jiný způsob, jak si zajistit obživu. Problém navíc není pouze v rybolovu. La Guajira se potýká také s nedostatkem vody a potravinovou nejistotou. Po neúspěšné dešťové sezoně v roce 2025 například jedna z místních rodin přišla o většinu svého stáda koz, které představovalo důležitý zdroj potravy a příjmu. V regionu navíc podle článku trpí chronickou podvýživou přibližně jedno ze tří dětí.
Právě proto někteří rybáři říkají, že pokud mají se žraločím rybolovem opravdu přestat, potřebují náhradu. Nejen slib ochrany, ale skutečnou možnost, jak dál uživit své rodiny. A jednou z cest může být ekoturismus. Myšlenka je jednoduchá: pokud může být živý žralok pro komunitu ekonomicky hodnotnější než mrtvý, může se změnit i motivace lidí, kteří na moři pracují. Místní mohou vozit turisty na lodích, pracovat jako průvodci, provozovat ubytování nebo další služby. Někteří už tuto změnu udělali. Alexi López, který patřil mezi nejaktivnější lovce žraloků v Punta Gallinas, dnes vydělává především přepravou turistů auty a loděmi a podle svých slov si tak vydělá více než dříve rybolovem.
Je to přesně ten druh změny, který může mít pro ochranu přírody mnohem větší význam než samotný zákaz. Pokud má být ochrana dlouhodobá, musí dávat smysl také lidem, kteří žijí přímo v daném ekosystému. Nestačí říct, že žraloci mají zůstat v oceánu. Je potřeba vytvořit podmínky, ve kterých bude pro místní obyvatele výhodnější mít žraloka živého než mrtvého. Jak říká spoluzakladatel projektu Felipe González, otázkou je, jak udělat ze žraloka něco, co má pro rybáře větší hodnotu živé než mrtvé.
A potom přišel okamžik, který ukázal, že se tento nový způsob uvažování skutečně začíná zakořeňovat. V květnu 2026 chytili rybáři v Bahía Hondita velkou samici žraloka tygřího. Když zjistili, že je březí, našli uvnitř jejího těla mláďata. V minulosti by podobný úlovek pravděpodobně znamenal konec i pro ně. Tentokrát ale Juan Manuel Uriana, třiatřicetiletý představitel místního sdružení rybářů, rozhodl jinak. Místo aby byla mláďata ponechána osudu, použili techniky bezpečného vypouštění, které se rybáři naučili od Proyecto Puyuii. Do moře se nakonec podařilo vrátit 43 živých mláďat žraloka tygřího.
Právě ochrana mladých žraloků může být pro budoucnost populací mimořádně důležitá. Pokud je mladý jedinec odchycen ještě předtím, než se stihne rozmnožit, populace přichází nejen o jednoho žraloka, ale také o jeho budoucí příspěvek k další generaci. Možnost vrátit 43 mláďat zpět do oceánu proto není jen symbolickým gestem. Je to konkrétní příklad toho, jak mohou nové znalosti změnit výsledek situace, která by dříve skončila úplně jinak. Uriana navíc popisuje, že mláďata začali vypouštět společně s dětmi. Ty tak od nejmladšího věku vidí, že žralok nemusí být pouze něco, co se chytí a zabije, ale také zvíře, kterému lze dát druhou šanci.
Příběh Punta Gallinas přitom není příběhem o tom, že by se problém vyřešil přes noc. Tradice se nemění jedním zákonem ani jedním projektem. Žraločí maso je v některých komunitách stále důležitou součástí jídelníčku a někteří rybáři na něm zůstávají závislí. Ochrana proto musí jít ruku v ruce s ekonomickými možnostmi a s respektem k místní kultuře. Právě proto je tak důležité, že se Projekt Puyuii nesnaží místní tradici jednoduše vymazat, ale hledá způsoby, jak snížit tlak na žraločí populace, chránit mladé jedince, zlepšit znalosti o místních druzích a současně vytvořit nové zdroje příjmů.
Možná největší změna se tak nakonec neodehrává v sítích ani v zákonech, ale v lidském pohledu na žraloka. Zvíře, které bylo po generace vnímáno jako kořist, může být najednou vnímáno jako součást moře, na kterém závisí budoucnost celé komunity. Člověk, který se naučil žraloka lovit, se může naučit také to, jak ho bezpečně vypustit. Rybář, který dříve vydělával na mrtvém žralokovi, může najít způsob, jak vydělávat na živém oceánu. A dítě, které dnes sleduje svého otce na moři, může jednou místo lovce být biologem nebo ochráncem přírody. Arendsova vnučka i jeden z jeho synů podle Mongabay chtějí studovat mořskou biologii a sám Arends sní o tom, že v Punta Gallinas jednou vznikne centrum pro výzkum žraloků.
Právě proto je tento příběh mnohem víc než jen další zpráva o ochraně ohrožených žraloků. Ukazuje, že skutečná ochrana přírody někdy začíná tam, kde bychom ji možná nečekali — u lidí, kteří byli sami součástí problému. Ne proto, že by byli lhostejní k přírodě, ale proto, že potřebovali přežít. Když se jejich podmínky změní a dostanou možnost hledat jinou cestu, může se změnit i jejich vztah k oceánu.
Na palubě malé rybářské lodi Wilfrido Arends dál sleduje horizont. Jeho syn, dvaadvacetiletý muž přezdívaný Caraquitas, podle svého otce, vytahuje z vody rybářskou síť. Stejné moře, které živilo předchozí generace, má teď podle Arendse živit i ty, které teprve přijdou. „Všechno, o co jsme se snažili, je zanechat něco našim dětem,“ říká. A právě v této větě se možná skrývá celé poselství příběhu z La Guajiry. Nejde jen o to, kolik žraloků zachráníme dnes. Jde o to, co po sobě v oceánu zanecháme.
Autor: Miri Svobodová
Zdroj: Euan Wallace, Mongabay, 20. srpna 2026